Sikorsky S-61 Sea King (SH-3A)

US Navy 24.prosince 1957 podepsalo s firmou Sikorsky kontrakt na vývoj nového vrtulníku, který by byl schopen plnit funkci protiponorkového boje ASW (Anti-submarine warfare) v plném rozsahu, tedy nepřátelskou ponorku nejenom vyhledat, ale také neprodleně zničit. Původní kontrakt požadoval stavbu jednoho prototypu a šesti předsériových strojů, jejichž počet byl později rozšířen na devět. První prototyp XHSS-2 (BuNo 147137) vykonal první let na půdě mateřského závodu firmy Sikorsky ve Stratfordu, stát Connecticut 17.března 1959. Osádku XHSS-2 tvořili čtyři muži - v bohatě prosklené kabině seděli vedle sebe dva piloti, z nichž pilot sedící vpravo je zároveň velitelem osádky. Aby byla zajištěna schopnost působení za všech povětrnostních podmínek, byl již prototyp vybaven dopplerovským radarem. Automatické visení v prostoru činnosti, bez zásahu pilota do řízení, zajišťoval ve spolupráci s radiovýškoměrem autostabilizační systém Hamilton Standart. Díky němu byl XHSS-2 schopen automaticky přejít z cestovní rychlosti do režimu visení ve výšce 15 m, z níž byl do vody spouštěn sonar.V nákladní kabině byla místa pro dva operátory sonarového a dalšího speciálního vybavení. Zde se nacházel i moderní ponorný aktivní sonar Bendix AN/AQS-10, jehož pohyblivá část se vysouvala otvorem ve spodní části trupu, podobně jako dopplerovský radar Ryan APN-130. K ničení ponorek mohly být neseny klasické hlubinné bomby, až čtyři torpéda Mk 46 nebo Mk 48 nebo hlubinná jaderná bomba Mk 101 LuLu. Plnění úkolů záchranné činnosti, což byla druhotná schopnost nového typu, byla zabezpečena montáží vnějšího jeřábu nad rozměrnými posuvnými dveřmi na pravé straně trupu. Jeřáb s nosností 272 kg je vybaven lanem o délce 91 metrů.V polovině roku 1962 došlo v USA ke změně v označování bojových letounů a vrtulníků. V této souvislosti počal být typ HSS-2 označován jako H-3. Sériové stroje SH-3A se od prototypů lišily vlastně jen v několika detailech. Mimo prvních 20 vyrobených SH-3A, byly dále montovány asi o 20% výkonnější motory General Electric T 58-GE-8 (jejich výkon činil 937 kW). Těmi bylo postupně v rámci modernizace vybaveno i prvních 20 kusů.

Drak

Nový projekt byl typický revolučním použitím dvojice, tehdy ve vrtulníkové technice ještě velmi zřídka používaných, turbohřídelových motorů a obojživelného člunového trupu. Motory General Electric T58-GE-6 o výkonu 787 kW mají desetistupňový axiální kompresor, prstencovou spalovací komoru, dvoustupňovou turbínu kompresoru a třístupňovou volnou turbínu. Spolehlivost jejich práce zabezpečuje elektromechanická řídící jednotka Hamilton-Standart. Oba motory byly umístěny vedle sebe na přední horní části trupu, čímž bylo zajištěno využití velkého vnitřního prostoru trupu pro nákladní kabinu. Na svou dobu poměrně velký vrtulník se dále vyznačoval použitím pětilistého nosného a vyrovnávacího rotoru a tříkolým podvozkem záďového typu. Pro usnadnění uložení a manipulace s vrtulníkem na palubě lodi byl nosný rotor opatřen skládacím mechanismem, sklopná byla i koncová část ocasního nosníku. Charakteristickým rysem se staly boční plováky, zabezpečující potřebnou stabilitu při pohybu na vodní hladině a zároveň ukrývající hlavní podvozkové nohy.

Avionika a výzbroj jsou popsány u jednotlivých verzí

TTD

SH-3H HAS.Mk 5 Commando Mk 2

Celková délka (m): 22.15 22.15 22.15

Délka trupu (m): 16.69

Výška (m): 5.13 5,1

Průměr nosného rotoru (m): 18.90 18.90 18.90

Průměr vyrovnávacího rotoru (m): 3.15 3.15 3.15

Prázdná hmotnost (kg): 5 601 7 428 5 025

Max. vzletová hmotnost (kg): 9 526 9 532 9 525

Motor (typ): T58-GE-10 Gnome H.1400 Gnome H.1400T1

Max. rychlost (km/h): 267 208 226

Praktický dostup (m): 4 480 3 100 3 100

Dolet (km): 1 005 1 310 1 482

Verze:

VH-3A

Prvními Sea Kingy, které nebyly určeny k plnění úloh ASW, byly vrtulníky verze VH-3A (původně HSS-2Z). Přestože jejich výrobu objednalo námořnictvo, působily ve společné jednotce US Army a USMC Presidential Flight, kde plnily v salónní úpravě důležitou činnost při přepravě amerických prezidentů a jiných důležitých osob. Jejich speciální úpravy zahrnovaly montáž pohodlných sedaček, samozřejmě nechyběla klimatizace, kuchyňka, toalety a dokonalé odhlučnění. K zabezpečení neustálého spojení se světem byla provedena montáž dalšího radiovybavení. Zvýšená náročnost na spotřebu elektrické energie s sebou nesla nutnost zástavby pomocné pohonné jednotky do horní části pravého plováku. Celkem bylo vyrobeno deset VH-3A.

CH-3B

Pro plnění transportních úkolů námořnictva vznikla verze CH-3A (tovární označení Sikorsky S-61A), která postrádala veškeré speciální vybavení nutné k protiponorkovému boji. Touto jednoduchou úpravou vznikly tři stroje. Jejich nákladní kabina byla schopna pojmout 27 sedadel pro pasažéry, 15 nosítek raněných nebo až 3.624 kg nákladu. Nově vyrobené vrtulníky byly označeny CH-3B a toto označení bylo později používáno i pro původní CH-3A. Verzi CH-3B poháněly motory T-58-GE-10 s výkonem 1.030 kW, které jí umožnily dosáhnout maximální rychlosti 255 km/h.

RH-3A

Speciální verzí pro odminovací práce byla verze označená RH-3A. Devět z SH-3A upravených strojů se odlišovalo demontáží protiponorkového vybavení, instalací druhých nákladních dveří na levém boku trupu a dvou vypouklých oken na bocích zadní části trupu, které sloužily k pozorování vlečeného odminovacího zařízení. Jeho vlečné lano bylo upevněno nad zadním podvozkovým kolem. RH-3A se tak staly prvními vrtulníky schopnými najít a likvidovat minová pole bez pomoci povrchových plavidel. Zkušenosti z jejich použití položily základ pro pozdější zavedení větších a výkonnějších RH-53D Sea Stallion.

NH-3A

Zvláštní kapitolou v historii vývoje Sea Kingu byl jediný vyrobený stroj společného projektu US Army/Navy, označený NH-3A (tovární označení S-61F). Účelem jeho stavby bylo bádání v oblasti technologických možností a letových vlastností konstrukcí kombinujících výhody letounu a vrtulníku. Trup NH-3A byl aerodynamicky zjemněn, byly odstraněny plováky, místo nichž byly uchyceny dva proudové motory Pratt & Whitney J-60-P-2 s tahem 13,35 kN. Zhruba v polovině

výšky trupu bylo upevněno křídlo o rozpětí 9,75 m. NH-3A poprvé vzlétl 21.května 1965. V červenci téhož roku tento kombinovaný vrtulník s upraveným šestilistým nosným rotorem dosáhl rychlosti 389 km/h.

HH-3A

Jak postupem času konflikt ve Vietnamu nabýval na intenzitě, stupňovalo se i bombardování vietnamského území silami US Navy. Výsledkem bylo velké nasazení Sea Kingů, které nejen očekávaly přilétající letouny v blízkosti vlastních plavidel, ale stále častěji byly také využívány pro mise na záchranu osádek sestřelených v nepřátelském týlu. V té chvíli se projevila potřeba vybavit tyto vrtulníky pancéřováním nejdůležitějších částí a hlavňovou výzbrojí pro vlastní obranu proti jednotkám Vietcongu. Výsledkem byla přestavba 12 Seakingů pro plnění úkolů SAR nad nepřátelským územím. Jejím obsahem bylo odstranění vybavení pro protiponorkový boj, místo něhož bylo montováno přídavné pancéřování chránící motory, reduktor, hlavní bloky avioniky a hydraulické systémy. Pro zvýšení ochrany osádky byla opancéřována podlaha a pilotní sedačky. Díky těmto opatřením se zvýšila hmotnost vrtulníku, což bylo kompenzováno montáží výkonnějších motorů T58-GE-8F. Pro vlastní obranu byly vyvinuty otočné věže Emerson TAT-102 se šestihlavňovými rotačními kulomety GAU-2B/A Minigun ráže 7,62 mm. Pro rychlejší průběh záchranných akcí byly HH-3A vybaveny vysokorychlostním záchranným jeřábem. Další úpravou, zkvalitňující bojové možnosti těchto strojů, byla možnost podvěšení dvou přídavných 795 litrových nádrží, které se upevňovaly pod pylony plováků. Pro další zvýšení doletu a vytrvalosti byl zahájen vývoj systému pro doplňování paliva za letu. K plnění svých úloh bez problémů sloužily až do konce osmdesátých let, kdy je postupně nahradily modernější vrtulníky HH-60 Black Hawk.

SH-3D

V průběhu roku 1966 byl jeden z vyráběných SH-3A na výrobní lince upraven na prototyp označený YSH-3D. Změny spočívaly v montáži výkonnějších motorů T-58-GE-10 (1.050 kW) a robustnějšího reduktoru. Další úpravy umožnily případnou montáž přídavné palivové nádrže o objemu 635 litrů uvnitř nákladní kabiny, dále byla zvětšena plocha vodorovného stabilizátoru, který byl podepřen jednou šikmou vzpěrou. Počet torpédových závěsníků se snížil ze čtyř na dva, ty však umožňovaly odpal torpéd i v režimu visení. Modernizace doznala i avionika. Pro vyhledávání cílů byl použit ponorný sonar Bendix AN/AQS-13A s vyhledávacím paprskem o šíři 180o. Dalším neseným vybavením byly různé akustické bóje a dále detektor magnetických anomálií Texas Instrument ASQ-81(V) s vlečeným tělem TB 623. Vyšší spolehlivost práce sonaru byla dále zajištěna díky propojení dopplerovského radaru Ryan AN/AP-130 (později AN/AP-182), radiovýškoměru a autostabilizačního pilotážního systému Hamilton Standart. Sériové stroje byly označeny SH-3D a US Navy je dostávala ve dvou odlišných verzích. První z nich byla i nadále určena primárně k plnění úloh protiponorkového boje, k čemuž využívala vybavení výše popsané. Druhá verze toto speciální vybavení postrádala a byla určena k plnění víceúčelových úkolů, především v oblasti pátrací a záchranné služby.Celkem bylo vyrobeno 73 sériových SH-3D, navíc byly do standartu této verze upraveny dva starší SH-3A. Pravděpodobně šest SH-3D prošlo přestavbou na bojovou záchrannou verzi, podobně jako HH-3A, označení HH-3D se však nepoužívalo. V jednotkách US Navy sloužily SH-3D do roku 1992, kdy je poslední jednotka HC-16 vyměnila za modernější SH-3H. Další malý výrobní blok 11 strojů SH-3D, upravených pro přepravu důležitých osob, byl určen k náhradě starších VH-3A u jednotek Presidential and Executive flight, společně provozovaných armádou a námořní pěchotou. Stroje označené VH-3D se odlišovaly opět luxusním interiérem s kuchyňkou, toaletou a klimatizací. Speciální úprava hlavy nosného rotoru snížila vibrace, cenou za tuto úpravu byla nemožnost skládání listů rotoru. Upravené vstupní dveře na levém boku trupu byly opatřeny schůdky na vnitřní straně, potřebu dodávky elektrické energie řešila opět výkonnější pomocná pohonná jednotka. Pro lepší výhled cestujících byla osazena větší okna na bocích trupu. Před motory byl umístěn deskový deflektor, zabraňující nasátí ledu do motorů při letech v podmínkách tvoření námrazy. V poslední době byly VH-3D modernizovány instalací družicového navigačního systému GPS. Do služby byly tyto vrtulníky zařazeny v roce 1976.

SH-3G

Poté, co US Navy zavedlo do služby více než 300 Sea Kingů verzí SH-3A a D, byla zjištěna potřeba vrtulníků schopných plnit transportní a jiné víceúčelové úkoly. V roce 1971 tedy Navy rozhodlo o konverzi 11 draků SH-3A na víceúčelovou verzi označenou SH-3G. Nakonec bylo v průběhu dvou let do této podoby přestavěno celkem 105 starších strojů, z nichž kromě dvou byly všechny verze SH-3A. Nová verze byla určena ke službě SAR a dále k přepravě osob, nákladu a podobně. Úpravy spočívaly v demontáži veškerého vybavení pro protiponorkový boj, motory byly nahrazeny výkonnějšími T58-GE-10, které obdržely deskový deflektor proti námraze, stejně jako VH-3D. Ke zvýšení únosnosti nákladu byla zesílena podlaha nákladní kabiny, která navíc dostala 15 sklápěcích sedaček pro cestující. Pro plnění úloh nad nepřátelským územím bylo prvních šest SH-3G vybaveno pohyblivými kulomety GAU-2B/A Minigun, později však byla dána přednost použití standartních pěchotních kulometů M 60 ráže 7,62 mm. Pro zvýšení doletu bylo možné podvěsit pod pylony plováků dvě přídavné nádrže o objemu 662 litrů paliva. Navíc byly SH-3G vybaveny zařízením, pomocí něhož jsou schopné doplňovat palivo ve visu, podobně jako SH-3D systémem "Highdrink". Jeho zdokonalením byl vyvinut systém HIFR (Hover In-Flight and Refuel), který umožňuje vytáhnout z paluby lodi palivovou hadici lanem záchranného jeřábu do trupu vrtulníku a doplnit tak podle potřeby palubní palivové nádrže.

SH-3H

Když byly v roce 1971 zahájeny přestavby starších verzí na standart SH-3G, brzy velení US Navy došlo, že zakrátko bude potřeba modernizovat také flotilu protiponorkových vrtulníků. Nová verze označená SH-3H dostala, podobně jako starší SH-3D, ponorný sonar verze AN/AQS-13B Miniscan a detektor magnetických anomálií AN/AQS-81V nesený v prodlouženém pravém plováku. Podobně byl prodloužen i levý plovák, v němž bylo umístěno 24 výmetnic kouřových značkovačů (markerů) Mk 25. V zadní části kabiny se nacházelo 12 vypouštěcích zařízení pro akustické bóje. Bojové možnosti SH-3H se oproti starším verzím zvýšily díky možnosti programování bojové hlavice i v režimu visení odhazovaných a padákem stabilizovaných torpéd. Charakteristickým rysem se stal pod trupem umístěný velký kruhový kryt zatahovatelné antény vyhledávacího radaru Litton LN-66HP. Pro vlastní pasivní i aktivní ochranu modernizace obsáhla montáž elektronického varovného systému, který je schopen detekovat na vrtulník odpálené protiletadlové rakety, pro jejichž "zmatení" jsou vzadu na levé straně trupu uchyceny výmetnice klamných infra a protiradarových cílů AN/ALE-37. Následné zkoušky potvrdily správnost modernizace protiponorkových Sea Kingů a námořnictvo se rozhodlo modernizovat do standartu SH-3H, s využitím všech zlepšení zavedených na SH-3G, téměř všechny zbývající SH-3A a D. Celkem bylo na verzi SH-3H modernizováno 163 starších Sea Kingů. Od roku 1976 byl postupně odstraňován radar LH-66HP, jehož místo zaujaly výmetnice akustických bójí. Jejich signály přijímá nově pod trupem umístěná anténa. Podobně byl odstraněn elektronický varovný systém, místo kterého vrtulníky obdržely soupravu moderního taktického navigačního vybavení. Dolet okolo 1.000 km zabezpečilo přidání třetí palivové nádrže uvnitř trupu, přičemž celková zásoba paliva SH-3H činí 3.820 litrů. Ty SH-3H, které byly přestavěny z verze SH-3G, mají navíc, oproti těm, které vyšly ze starších SH-3A a D, možnost podvěsit pod pylony plováků dvě přídavné palivové nádrže. Výzbroj SH-3H může být zavěšována na dva zbraňové závěsníky a mohou ji tvořit torpéda Mk 43, Mk 44 nebo Mk 46, dvojice hlubinných pum Mk 14 nebo Mk 54, případně jediná hlubinná puma Mk 101. Podobně jako starší verze, i SH-3H může nést jaderné zbraně B-57 nebo B-61. Ve dveřích nákladní kabiny je opět možné nést výzbroj pro vlastní obranu, sestávající ze dvou kulometů M 60.

 

Westland Sea King

Samostatnou kapitolou je historie licenčních Sea Kingů vyráběných ve Velké Británii. Firmou Westland vyrobené Sea Kingy totiž dosáhly daleko většího exportního úspěchu, než jejich původní americký vzor. Díky přizpůsobení Sea Kingů k plnění rozličných úloh, byly tyto vrtulníky produkovány ve velkém množství verzí. Řada zdokonalení způsobila, že Sea Kingy narozené v Anglii jsou vlastně novým typem, který má se svým americkým starším bratrem a jeho japonskými a italskými kopiemi, společnou pouze konstrukci draku a rotorový systém.

Jak se vlastně britský derivát Sea Kingu lišil od svého vzoru? Jeho základ vycházel přímo z americké verze SH-3D. Pohon vrtulníku zabezpečovala dvojice turbohřídelových motorů Rolls- Royce Gnome H1400, což byl vlastně v Británii v licenci vyráběný motor T58-GE-10. Maximální vzletový výkon britské verze činil 1.050 kW, s možností krátkodobého zvýšení výkonu až na 1.125 kW, vyšší spolehlivost a lepší parametry zabezpečuje plně elektronický regulační a řídící systém Hawker Siddeley/Rolls- Royce. Ke zjišťování taktické situace slouží dopplerovský radar Marconi AD 580 a ponorný sonar Plessey 195. Nespornou výhodu oproti americkým strojům poskytuje britským Sea Kingům standardně montovaný vyhledávací radar Ecko AW 391 (později známý jako MEL ARI.5995 nebo MEL Lightweight). Jeho anténa je umístěna pod kuželovým krytem na hřbetě trupu za kapotou pohonné jednotky. K zajištění stabilizace vrtulníku ve visu při práci s ponořeným sonarem byl vyvinut automatický řídící systém Louis Newmark Mk 31. První prototyp XV 370 byl vyřazen ze služby u Empire Test Pilot,s School v Boscombe Down v roce 1989, druhý stroj XV 371 sloužil k testům moderního systému REDOWL (Remote Eyes in the Dark Operating Without Light). Tento optický systém, jehož kamery LLLTV (Low-Light-Level Television) jsou umístěny na spodní straně přídě trupu, je ovládán pohybem přílby pilota a umožňuje mu sledování prostoru v rozsahu 100o na každou stranu od osy vrtulníku, 20o nahoru a 100o dolů od podélné osy stroje. Přestože je jeho zorný úhel široký pouze 40o, díky velkému rozsahu pilotovi umožňuje sledování prostoru i pod podlahou vrtulníku a to v reálném čase, s kvalitou blízkou obrazu za denního světla. Zatímco třetí XV 372, původně určený jako první k zástavbě britských motorů a k jejich letovým a výkonnostním testům, byl zrušen po havárii již 15.ledna 1969, čtvrtý XV 373 sloužil až do roku 1986.

Sea King HAS.Mk 1

Prototyp HAS.Mk 1 XV 642 vzlétl poprvé 7.května 1969. Sériové dodávky byly zahájeny od konce července 1969, první stroje obdržela 700"S" výcviková letka v Couldrose. Pro provádění záchranných akcí byl Sea King HAS.Mk 1 vybaven palubním jeřábem o nosnosti 272 kg a záchranným navijákem o nosnosti 2.720 kg. Výzbroj je možné použít stejnou jako u SH-3, tedy čtyři torpéda Mk 44 nebo Mk 46 a hlubinné nálože. Navíc do bojového arzenálu HAS.Mk 1 patří britská hlubinná verze jaderné bomby WE 177. Je samozřejmostí, že se britské Sea Kingy kompletně odlišují použitým radiovybavením, které pochází pouze od britských výrobců. Pokud je na palubě HAS.Mk 1 sonar, je možné přepravovat až 11 plně vyzbrojených vojáků, v případě jeho odstranění se jejich počet může zvýšit na 20 nebo až na 27 v případě úplného "vyčištění" kabiny.

 

Sea King HAS.Mk 2

Modernější verze Sea King HAS.Mk 2 byla výsledkem vývoje verze Mk 50 pro Austrálii ( bude popsáno dále). Pohon vrtulníku zabezpečovaly výkonnější motory Gnome H 1400-1 s výkonem 1.200 kW. Kvůli zvýšenému výkonu motorů musel být zesílen i hlavní reduktor a systém transmise. Zvýšený výkon učinil z verze HAS.Mk 2 výtečný stroj pro použití v podmínkách vysokých teplot vzduchu a vyšších nadmořských výšek. Nově vyvinutý šestilistý vyrovnávací rotor

zlepšil směrovou řiditelnost vrtulníku, zejména při vzletových hmotnostech blízkých maximální. Podobně jako u novějších amerických verzí, byl u HAS.Mk 2 poprvé použit deskový deflektor proti vniknutí kusů ledu, tvořících se při námraze, a jiných nečistot do motorů. Použita byla i modernější avionika, včetně dopplerovského radaru Racal Decca 71 a sonaru Plessey 2069. Některé ze strojů byly upraveny k nesení pasivních akustických bójí Dowty SSQ 904 Mini-Jezebel. Devět strojů verze HAS.Mk 2 bylo upraveno do standartu AEW.Mk 2, zbývající pak byly přestavěny na verzi HAS.Mk 5.

AEW.Mk.2

Vybavením dvou Sea Kingů (XV 650 a XV 704) radarovým systémem včasné výstrahy Thorn EMI ARI 5980/3 vznikla verze AEW.Mk 2A. Tento radar je schopen z pracovní výšky 3.000 metrů odhalit letící cíl velikosti stíhacího letounu na vzdálenost zhruba 200 kilometrů, přičemž má zvýšenou rozlišovací schopnost pro sledování nízko letících cílů. Dále je optimalizován pro detekci pomalu letících vzdušných cílů a hladinových cílů do velikosti periskopu ponorky. Jeho stabilizovaná anténa se otáčí v rozsahu 360o a byla umístěna ve speciálním pouzdře z kevlaru upevněném na levém boku trupu. Za letu je toto bubnu podobné pouzdro o průměru 1,8 metru sklopeno do svislé polohy tak, aby uvnitř se otáčející anténa nebyla stíněna trupem. Před přistáním se pouzdro sklápí do vodorovné polohy. Pro chlazení radaru byl vyvinut speciální chladicí systém. Samozřejmě, že tak velké těleso způsobuje značný aerodynamický odpor, díky němuž je omezena maximální rychlost vrtulníku na 166 km/h. Pro vyhodnocování taktické a navigační situace byl ponechán původní radar Ecko AW 391, nepotřebným byl uznán sonar, kterým AEW.Mk 2 vybaven není. Mezi nové speciální vybavení však patří rušič, pracující ve vlnovém pásmu X, jehož hlavním "cílem" jsou nebezpečné protilodní řízené rakety AM-39 Exocet, radioelektronický rušič Racal MIR-2 "Orange Crop", identifikační zařízení "vlastní-cizí" Cossor IFF 3570 a inerciální navigační systém Ferranti FIN 1110. Osádka je obvykle tříčlenná. Jediný pilot (který musí mít dostatek zkušeností s létáním na protiponorkové i záchranné verzi Sea Kingu) je doplněn dvěma operátory speciálního vybavení.

HAR.Mk.3

Stárnoucí vrtulníky RAF Whirlwind a Wessex, používané k záchranným účelům ještě v sedmdesátých letech (ty druhé jsou ostatně používány ještě v polovině roku 1996), bylo potřeba nahradit modernějším typem. Proto byl 24.září 1975 uzavřen kontrakt na dodávku 15 Sea Kingů v záchranné verzi HAR.Mk 3. Pro zvětšení vnitřního prostoru nákladní kabiny byla dozadu posunuta její zadní přepážka. K plnění záchranných úkolů byla tato verze vybavena jeřábem, zvýšenou zásobou neseného paliva a na obou bocích trupu vzadu přibylo po jednom vypouklém "pozorovacím" okně. Podobně jako u verze HAS.Mk 2, pohon zabezpečuje dvojice motorů Gnome H.1400-1, stejný je i šestilistý vyrovnávací rotor, stejné je i navigační vybavení. Navíc je na palubě k dispozici VHF radiostanice Pye Olympic pro komunikaci s policií a speciálními záchrannými týmy. Automatický řídící systém Louis Newmark Mk 31 byl nahrazen systémem autostabilizace Smiths Industries 212SUE/1. První HAR.Mk 3 vzlétl 6.září 1977, do řádné služby u RAF byl zaveden od února násedujícího roku. Šest strojů má dodatečné avionické vybavení, zabezpečující mimo jiné činnost pilotů s přílbami pro noční vidění NVG (osvětlení přístrojů musí být zelené), přesnou navigaci umožňuje družicový navigační systém GPS Navstar, součástí vybavení je i automatické hlasové výstražné zařízení AVAD, upozorňující osádku zejména na nebezpečné letové režimy a situace. Pro vlastní pasivní ochranu mají tyto vrtulníky výstražný systém radarového ozáření ARI 18228. V únoru 1992 bylo objednáno šest nových Sea Kingů označených HAR.Mk 3A. Od starší verze se odlišují použitím barevného digitálního pátracího radaru Thorn-EMI ARI 5955/2, automatického řídícího systému Smiths-Newmark SN 500, GPS Cossor STR 2000 a dalším modernějším avionickým vybavením.

HAS.Mk 5

Zatím nejvýraznější modernizací protiponorkových Sea Kingů firmy Westland je verze HAS.Mk 5. Významným modernizačním prvkem byla zástavba nového digitálního pátracího radaru MEL Sea Searcher, pracujícím ve vlnovém pásmu X, který má dvojnásobný dosah a lepší rozlišovací schopnost než původní radar Ecko AW 391. Nový radar je schopný pracovat jak v režimu primárního, tak sekundárního zobrazování. Hlavním rozlišovacím znakem verze HAS.Mk 5 je nižší, ale mohutnější kryt tohoto radaru. Sonar Plessey 2069 doplňují akustické bóje SSQ 904 nebo SSQ 954. Díky modernímu akustickému vyhodnocovacímu systému GEC-Marconi AQS 902 LAPADS může tato verze Sea Kingu monitorovat zvukové informace nejen z vlastních akustických bójí, ale i z bójí svržených z letounů Nimrod. Několik HAS.Mk 5 bylo vybaveno detektorem magnetických anomálií AN/AQS-81, tak jako americké SH-3H. První HAS.Mk 5 byl upraven z HAS.Mk 2 a zalétán 1.srpna 1980, aby byl společně s druhým konvertovaným strojem již 2.října 1980 předán Royal Navy (zatím bez radaru Super Searcher). Royal Navy obdržela nejen 30 nově vyrobených strojů, ale také 55 HAS "pětek" přestavěných ze starších verzí HAS.Mk 1, HAS.Mk 2 a 2A. Dva vrtulníky měly odstraněn sonar, čímž bylo dossaženo nižší hmotnosti a uvolnilo se více potřebného prostoru v nákladní kabině. Jejich úpravy obsáhly také montáž navigačního vybavení GPS, infračerveného rušiče AN/ALQ-157, výmetnic klamných cílů M-130, systémů pro noční vidění FLIR, výstražných systémů proti radarovému i laserovému ozáření a pohyblivých kulometů do dveří kabiny.

HAS.Mk 6

Nejmodernější verzí Sea Kingu v arsenálu Royal Navy, se stala verze HAS.Mk 6, která již nese určité prvky charakteristické pro výrazně modernizovaný Advanced Sea King. Mezi ně patří kompozitové listy nosného rotoru, nový integrovaný taktický systém a nouzový mazací systém hlavního reduktoru. Výrazně bylo zdokonaleno protiponorkové vybavení, které bude schopno plně komunikovat s digitálními systémy právě nyní do výzbroje RN zaváděného typu EH-101 Merlin. Do něho patří digitální pokročilé sonarové vybavení GEC Avionics AQS-902G-DS, které vyhodnocuje údaje získané z akustických bójí a digitálního sonaru Plessey/GEC Avionics 2069. Tento sonar je možné ponořit až do hloubky 213 m, oproti 75 m staršího typu. Akustické informace jsou zaváděny spolu s údaji získanými radarem MEL Super Searcher na jedinou barevnou obrazovku CRT, čímž je výrazně sníženo pracovní zatížení osádky. Jediným vnějším znakem, odlišujícím HAS.Mk 6 od starších verzí, je širší anténa šifrovacího komunikačního systému VHF/UHF AD3400 na pravé spodní části trupu. Další modernizace doznal detektor magnetických anomálií, ale i vybavení pro radioelektronický boj a identifikační zařízení "vlastní - cizí". Co přivítaly osádky, je nový systém STASS (Short Term Air Supply System), který značně zvyšuje její možnost přežití v případě potopení vrtulníku na moři. STASS sestává z malého přetlakového válce naplněného směsí kyslíku a dusíku, na který jsou připojeny dýchací přístroje, prodlužující zachraňující se osádce šanci na opuštění vrtulníku. Použitá směs plynů snižuje riziko dekompresní nemoci. Faktem totiž je, že Sea Kingu nečiní probémy potápět se rychlostí až 180 m/min.

Sea King Commando Mk.1

Vhodnost Sea Kingu pro plnění přepravních úloh se odrazila v soukromé snaze firmy Westland o vývoj speciální pozemní transportní verze označené Commando. Vývoj Commanda začal již v roce 1972, bohužel britské letectvo o něho neprojevilo zájem, protože starší Wessexy začalo nahrazovat typem Puma. Veškerá snaha Westlandu se tedy upnula k Royal Navy, které také své transportní Wessexy potřebovalo nahradit výkonnějším typem. Než se ale tato snaha odrazila ve výsledku znamenajícím objednávku transportní verze Sea Kingu HC.Mk 4 pro námořnictvo, uplynulo několik let. Mezitím však k Commandu obrátil pozornost Egypt, který objednal 5 strojů Commmando Mk 1 (Sea King Mk 70).Tato verze však byla ještě jakýmsi hybridem mezi Sea Kingem a Commandem. Vyznačovala se sice již úplně odstraněným protiponorkovým vybavením, zvětšenou kabinou se dvěma okny navíc a palivovými nádržemi většího obsahu jako Sea King Mk 41, stále si však ponechala podvozek s plováky, pětilistý vyrovnávací rotor a skládací listy nosného rotoru. Egypt svá Commanda obdržel v roce 1974.Úspěch s prodejem Command do Egypta podnítil firmu Westland k dalšímu vývoji transportní verze určené pro export.

Sea King Commando Mk.2

Commando Mk 2 (Sea King Mk 72) dostalo výkonnější motory Gnome H1400-1 s protiprachovými filtry na vstupech vzduchu a šestilistý vyrovnávací rotor. Listy nosného rotoru již nejsou sklopné, další výrazné úspory hmotnosti se dosáhlo zjednodušením konstrukce ocasního nosníku, který není možné sklápět, a montáží pevného podvozku bez plováků (podvozek byl vybaven pouze havarijními nafukovacími plováky ve válcovitých pouzdrech nad koly). Úprava podvozku navíc lépe umožňuje uchycení různé výzbroje jako například řízených raket AS.12, Exocet, Martel nebo Kormoran, raketových bloků, leteckých bomb, pouzder s kanony či kulomety, případně přídavných palivových nádrží. V kabině bylo možné umístit sedačky pro 26 vojáků. Okno typické pro delší kabinu bylo ponecháno pouze na levé straně trupu. Úsilí Westlandu bylo korunováno objednávkou 19 Command Mk 2 pro Egypt. Celý kontrakt byl opět financován Saúdskou Arábií. Dvě Commanda byly ve verzi Mk 2B pro přepravu VIP. Ty měly odhlučněnou kabinu vybavenou 10 luxusními sedadly, kuchyňkou a nezbytnou toaletou. První Mk 2 se dostal do vzduchu 16.ledna 1975. Uživatel své stroje obdržel mezi únorem 1975 a červnem následujícího roku. Egypt je také jediným uživatelem verze Commando Mk 2E (Sea King Mk 73) určené pro radioelektronický boj. Vnější změny jsou charakterizovány upevněním několika antén radielektronického systému Selenia/Elettronica IHS-6. Ten sestává z podsystému RQH-5, který je schopný lokalizovat a identifikovat zdroje elektromagnetického záření v pásmech 1-18 GHz a rušícího systému TQN-2. Ten je schopný porovnávat přijaté údaje s daty v paměti a sledovat najednou až 50 cílů ve čtyřech vlnových rozsazích. Pro vlastní pasivní obranu systém TQN-2 může automaticky odpalovat klamné dipóly.

Sea King Commando Mk.3

Ty se však nejen svým vzhledem, ale i určením opět blíží spíše k Sea Kingům. Zatahovací podvozek se vyznačuje stabilizačními gondolami, které však neobsahují, na rozdíl od Sea Kingů, havarijní plováky. Proto Commanda Mk 3 nesou na bocích "plováků" nafukovací vaky v pouzdrech totožných s ostatními Commandy. Motory typu Gnome H1400T-1 mají na vstupech protiprachové filtry, nosný rotor je opatřen kompozitovými listy, vyrovnávací rotor zůstal pětilistý. Protiponorkové vybavení samozřejmě chybí, radar ARI.5995 umožňuje nasazení proti hladinovým cílům. Proto může Mk 3 nést řízené střely Exocet, 16 neřízených raket SURA nebo 18 SNEB ve dvou raketových blocích, případně dvě pouzdra s kulomety ráže 12,7 mm. Stroje slouží také k taktické přepravě a v rámci úloh SAR. V devadesátých letech došlo k modernizaci avionického vybavení, přičemž se uvádí, že do standartu Mk 3 byly upraveny i Commanda starších verzí.

Sea King Commando Mk.4

Pro britské námořnictvo byla s využitím zkušeností s Commandy navržena verze Sea King HC.Mk 4, vycházející z verze HAS.Mk 2. Na rozdíl od Command však byly ponechány systémy sklápění zadní části trupu a listů nosného rotoru. Nákladní kabina byla prodloužená. Nejpatrnější vnější změnou je použití pevného podvozku, pro případ nouzového přistání na vodní hladině opatřeného havarijním nafukovacím zařízením ukrytým ve válcovitých pouzdrech na nohách hlavního podvozku. První Sea King HC.Mk 4 (ZA 290) byl zalétnut 26.září 1979. U Sea Kingů HC.Mk 4 bylo, jako u jedněch z prvních britských vrtulníků, zahájeno zavádění příleb pro noční vidění NVG. Některé HC.Mk 4 modernizovány montáží infračervených rušičů AN/ALQ 157, výmetnicemi klamných cílů M 130, družicovými navigačními systémy NAVSTAR GPS a další moderní avionikou. Výzbroj tvoří ve dveřích upevněné kulomety GPMG ráže 7,62 mm. Některé ze strojů měly nahrazený deskový deflektor před vstupy vzduchu do motorů filtry APME Centrisep, podobně jako v případě exportních Command. Pro působení nad Bosnou dostaly osádky pancéřované sedačky a další zdokonalenou avioniku. Poté, co byly některé Sea Kingy nad Bosnou zasaženy palbou pěchotních zbraní, byly dodatečně opancéřovány další části nákladní kabiny. Pro zvýšení vlastní obranyschopnosti byly ve dveřích montovány těžké kulomety ráže 12,7 mm opatřené zaměřovači RING, které jsou kompaktibilní s NVG přílbami. Tím je dosaženo vysoké přesnosti střelby i v nočních podmínkách. Dva HC.Mk 4 byly upraveny na verzi HC.Mk 4X, a jsou využívány ke zkouškám nových typů vrtulníkové avioniky.